Nová kniha, Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech.

Nahoru do: [ Systémová kategorie ]
Zveřejněno v: Promo články

Průvodce nejednoduchými sedmi desítkami let nejen mohyly, ale i celé naší země. Kniha podává souborné svědectví o tom, jak se myšlenka mohyly na Ivančeně zrodila, jakým časům musela vzdorovat, a jaké byly osudy lidí, kteří se v různých dobách a za různých okolností dotkli její historie. Jde vlastně o jakousi skládanku, pestrý souhrn výpovědí, příběhů a vyprávění.

Ivančena byla budována generacemi skautů a trampů na památku pěti ostravským skautům popraveným na sklonku války nacisty. Tato nová kniha doplňuje a rozkrývá další tajemství, které vypráví o příbězích kamenné mohyly na úbočí Lysé hory v Beskydech.

Již existující texty jsou tu doplňovány obrazovým materiálem, autoři se snaží vyvrátit a osvětlit některé přetrvávající mýty a ukázat světu množství uměleckých děl, které se k Ivančeně vztahují. Během několika let nashromáždili, prostudovali a digitalizovali tisíce fotografií, obrázků a dokumentů.

Pátrání v archivech, rozhovory s pamětníky, hledání odpovědí na staré otázky přináší řadu otázek, nová neprozkoumaná místa a další ne zcela objasněné kapitoly historie této památky.

Kupte si knihu Ivančena - 70 let ve vzpomínkách a obrazech na:
www.obchod.skaut.cz

Ukázka z úvodu knihy:

Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem mohylu uviděl na vlastní oči poprvé. Vzpomínám si na dřevěnou placku visící na stěně naší klubovny, na níž byl vyobrazen zkroušeně klečící hoch před hromádkou kamení s křížem. A jednu z kartiček tzv. Oddílové stovky, která se zmiňovala o popravených skautech. Nic víc. Vystoupat na Ivančenu se mi poštěstilo až někdy počátkem 90. let, snad v roce 1993. Později už asi ne, protože si ještě dobře pamatuju na stěny kamenného labyrintu, který po rekonstrukci v roce 1995 zmizel.

Hlubší dojem ve mně tehdy asi nezanechala a troufnu si říci, že v dalších několika letech byl výstup k mohyle a na Lysou horu v našem oddíle spojen spíše s fyzickým výkonem, než nějakou pietou. V roce 2005 jsem se sice zapojil do příprav dubnového výstupu, který tehdy měla na starost naše okresní rada, větší zlom ale přišel až o pět let později, když jsem už jako předseda pořádajícího okresu měl k přítomným davům promluvit. Uvědomil jsem si, že toho k mohyle a jejímu příběhu zase tolik nevím a začal jsem hledat, pídit se a číst. Moc toho ale nebylo, sem tam nějaký článeček, zápis v kronice, vzpomínka. Hlavním zdrojem se mi stala kniha Richarda Sobotky, která příběh líčí spíše románovou formou. Na začátek to ale stačilo. Do toho jsem se stal členem krajské rady, která se na svých jednáních začala neutěšeným stavem mohyly a dalšími spojenými věcmi zaobírat stále častěji, až se jednoho dne rozhodla, že z „problému" Ivančeny učiní svou prioritu.

Mohyla se začínala stávat součástí mého života víc a víc. Ten den o vánočních svátcích si pamatuju docela přesně. S Vašou, Chrosťou a Plamenem jsme seděli na Vanaivanu a spekulovali o všech dalších krocích, nápadech a možnostech. Od té doby vzaly věci rychlý spád. Rekonstrukce, soutěž, rozhovory, filmy, granty, konference, výstava, kniha... Při zcela jiné příležitosti jsem se seznámil s Tiki, které v roce 2011 vyšla úžasná kniha, přinášející konečně odpovědi na spousty dotazů, které se kolem Ivančeny za uplynulé desítky let nashromáždily. Proseděli a prokecali jsme spolu od té doby spoustu času pod nejrůznějšími střechami u nejrůznějších stolů s nejrůznějšími moky. Dozvěděl jsem se od ní spoustu příběhů a detailů, které ve své knize z nejrůznějších důvodů nestihla, nemohla nebo nechtěla uvést. Také proto má asi největší zásluhu na tom, že vychází tato kniha. Po celou dobu vzniku této knihy mi byla věrnou a oddanou kamarádkou, rádkyní a kritičkou, za což jí patří obrovský a upřímný dík. Ve své knize má Tiki také jednu nenápadnou větu: „...domnívám se, že ve věci odboje slezských skautů ještě nebylo řečeno poslední slovo." Její věta se táhne touto novou knihou jako červená nit. Byla na jejím počátku, když jsme si říkali, že by bylo dobré oživit již existující texty obrazovým materiálem, vyvrátit a osvětlit některé přetrvávající mýty a ukázat světu množství uměleckých děl, které se k Ivančeně vztahují. A je také na jejím konci, kdy jsme sice během několika let nashromáždili, prostudovali a digitalizovali tisíce fotografií, obrázků a dokumentů, avšak rozhodně nejde říci, že je hotovo. Je tomu spíše naopak.

Pátrání v archivech, rozhovory s pamětníky, hledání odpovědí na staré otázky sebou přinášely řadu otázek dalších, nová neprozkoumaná místa a další ne zcela objasněné kapitoly. Jsme si tedy dobře vědomi toho, že tato kniha neobsahuje všechny informace a materiály, které se k příběhu Ivančeny váží. Některé se sem prostě jen nevešly, některé již neexistují, některé teprve čekají na své objevení. Je jistě celá řada příběhů a lidských osudů, které by si zasloužily být na těchto stránkách, spousta fotografií, obrázků, textů. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom toho nashromáždili co nejvíce. Podařilo se nám objevit a zveřejnit mnoho unikátních věcí, o řadě dalších, snad ne navždy ztracených, ale jen někde schovaných, však ještě víme nebo aspoň tušíme. Pokud se tedy po vydání této knihy objeví všudypřítomní kritici a šťouralové, budeme jen rádi, když se ozvou a pomohou vyplnit prázdná místa v příběhu Ivančeny.

Kniha neobsahuje mnoho nových nebo dokonce převratných objevů. Jejím záměrem je hlavně obrazem dokreslit to, co již objevili, vybádali a sepsali povolanější před námi. Jsou jimi hlavně Jitka Radkovičová, Mečislav Borák a Jiří Krumpholz. Spolu s nimi patří dík také dalším, jejichž materiály a vzpomínky mohly být využity v této knize. Jde zejména o autory nejrůznějších článků, obrázků a fotografií, pamětníky, sběratele a archiváře, kterých je nemalý zástup. Nedaří se je všechny vyjmenovat ani v závěru této knihy, protože jsou někteří už možná navždy ztraceni v anonymní šedi archivů a sbírek. Pojďme se tedy ponořit do sedmdesátileté historie Ivančeny a zavzpomínat na vše, co sebou její příběh přináší.

Kryštof Hyvnar - Kolumbus