Impulzy k duchovní výchově v oddílové každodennosti

Tato kapitola je psaná přímo pro vedoucí oddílů, a přesto má v metodice pro výchovné zpravodaje své místo. Ze tří pilířů skautské výchovy je dovednost hledání toho, co nás přesahuje, metodicky nejobtížnější. Vždyť naučit skauty třeba práci se sekerou (osobní rozvoj) či spolupráci v družině (vztah k bližním) umí už rádci. Ale jak vyslat holky a kluky na cestu hledání Nejvyšší Pravdy a Lásky - cestu tak tajemnou a tak křivolakou, že se i nám často ztrácí jako stezička vyšlapaná kopýtky lesních zvířat? Ne vždy je nutné vyčleňovat duchovnímu rozměru zvláštní prostor. “Teď zařadíme duchovní program.” Někdy to je nezbytné - rituály skautského slibu, přechodu od světlušek ke skautkám či složení zkoušky tří orlích per jsou milníky na skautské stezce, které si žádají čas a prostor k prožití. To, co nás přesahuje, k nám však promlouvá mnohem častěji než jen u vyhasínajících táborových ohňů či při bdění pod hvězdnou oblohou. K našim skautům a skautkám může promlouvat třeba u každé rozcvičky, při které překonají touhu zůstat ve vyhřátém spacáku a vyběhnou do mrazivého rána. Při každé hře, kdy hrají fér a neporuší pravidlo, i když se tím připraví o vítězství. Nebo při putování přírodou, velkou studnicí moudrosti.  Tyto okamžiky zažívají holky a kluci v oddíle každou schůzku, každý táborový den. Hlas duchovna, který k nim těch chvílích promlouvá, však často přehluší hlasy holek a kluků kolem nich, jejich vlastní překotné myšlenky či emoce. Stačí se však na chvilku zastavit a zaposlouchat se. Při rozcvičce povzbudit vlídným slovem, ocenit za to, že přemohli největšího nepřítele - vlastní lenost. Po hře dát prostor k zamyšlení, komu se podařilo hrát fér. Při putování přírodou se na chvíli rozejít s úkolem nalézt lesní ticho, nebo putovat kus o samotě, v odstupech.  To všechno - a mnohem víc - nabízí tato kapitola, kterou pro Metodiku zpracoval Daniel Vychodil - Simba. Jak s ní můžete pracovat jako výchovní zpravodajové? Dejte ji vedoucím svých oddílů k přečtení a společně hledejte cesty, jak pomoct skautkám a skautům poslouchat jejich vnitřní hlas hned na příští schůzce, na příští výpravě. Zjišťujte, jak pracují s pravidly, zda se pravidelně vracejí ke slovům skautského slibu a zákona. Ptejte se, zda holky a kluci v jejich oddílech rozumějí významu jednotlivých rituálů, a podpořte je ve snaze tradice obnovit či posunout, třeba díky dobrým nápadům a zkušenostem od jiných vedoucích. Přeji šťastnou cestu.

„Mladí lidé musejí být připraveni na zásah duchovnem…" Karl Jaspers

Tajemná komnata duše 

Co je úkolem člověka na Zemi a jak k tomu může přispět výchova? Filozofická i pedagogická otázka táhnoucí se věky. Mnoho konceptů, mnoho pokusů, ještě více otázek… Odpověď zakladatelů skautingu a řady dalších skautských myslitelů, kteří jejich impulz rozvíjeli a rozvíjejí, by mohla znít asi takto: Úkolem lidské bytosti na Zemi je postupně na sobě pracovat tak, aby se stala bytostí svobodnou a odpovědnou. Bytostí, která pochopila, že je tu proto, aby realizovala určitý úkol, určité poslání, které objeví, přijme za své, ve kterém vidí smysl.  Bytostí, jejímž úkolem je pracovat na svém vývoji a tím přispívat k vývoji světa. Nikoliv však jakýmkoliv způsobem, nýbrž způsobem, při němž se snaží objevovat vesmírné (duchovní, Boží) principy a hledat na své cestě soulad s nimi. Bytostí, která ví, že na cestě k cíli je potřeba se potýkat s překážkami, které jsou často důležitým motorem změny a vnitřního růstu. 

Hovoříme-li o duchovních principech vesmíru (Bohu, Velkém duchu, Absolutním horizontu, Nejvyšší Pravdě a Lásce…), máme na mysli ono velké Tajemství, které se skrývá za povrchem věcí a smysly vnímatelnou realitou. Tajemství, které vdechuje hodnotu a smysl celé existenci a čeká na své objevování. Tajemství, které překračuje chladné hranice myšlení i horké hranice emocí. Tajemství, které rozum doplňuje krásou tvorby a umění, kalkul a efektivitu vyvažuje radostí z dobrých vztahů a nicotu prodchne touhou po hledání a naplňování smyslu existence každé lidské bytosti…

Odraz těchto vesmírných principů můžeme vidět ve formulaci tří principů skautingu, ze kterých se odvíjejí všechny myšlenkové základy skautingu. Jde tedy o úkol skauta hledat duchovní hodnoty (Nejvyšší Pravdu a Lásku), vědomě s nimi pracovat a vyvozovat z této práce důsledky pro svůj život. Dále o úkol překonávat hranice vlastního sobectví, učit se myslet na druhé a okolní svět a vědomě a iniciativně  konat v jejich prospěch. Třetím úkolem je přijetí odpovědnosti za svoji životní cestu v celé své rozmanitosti (zdraví, vzdělání, zábava atd.)

Duchovní svět tedy můžeme v pojetí skautské výchovy chápat jako velké Tajemství, které nás vyzývá k objevování. Můžeme si obrazně představovat, že přístup němu vede skrze „tajemnou komnatu“, kterou má každý z nás uvnitř své bytosti. Úkolem skautských vychovatelů je snaha o vzbuzení touhy po hledání této „tajemné komnaty“. Cesta k ní však může být spletitá, zarostlá, zdánlivě ztracená v labyrintu jiných cest, možností a lákadel. Hledáme a vytváříme tedy různé impulzy, které mohou směřovat k jejímu objevování. 

Jako vychovatelé můžeme nabídnout různé postupy, můžeme dítě po určité cestě a určitou dobu doprovázet, inspirovat. Když se mu však podaří objevit dveře své „tajemné komnaty“, je další krok už na něm. Dveře oné „tajemné komnaty“ totiž nemůžeme otevřít my jako vychovatelé. Ty může otevřít pouze každý sám za sebe a rovněž tak může sám za sebe z vlastního svobodného a vědomého rozhodnutí vstoupit dovnitř. 

S jakými přístupy můžeme pracovat, abychom přispěli k touze mladého člověka vydat se na hledání oné „tajemné komnaty“? Za velmi inspirativní považuji náhled Radima Palouše v knize Čas výchovy. Rozlišuje zde dva základní procesy, které zde interpretuji vlastními slovy:

1. Obrušování, technika, které bychom mohli říci: „Padající kapky hloubí kámen“.

Týden za týdnem, schůzku za schůzkou, výpravu za výpravou otevíráme témata zaměřená na hodnoty a vztahy. Pracujeme s citáty, příběhy, zpětnou vazbou, klademe otázky, diskutujeme o odpovědích, jdeme příkladem…  Všechny tyto činnosti jsou vědomě realizované ze strany vedoucích, často naplánované a promyšlené. Doufáme, že v dětech zanechají stopu, postupně je budou „obrušovat“ do „hodnotného tvaru“. 

2. Výchovný obrat (výchovná konverze)

Někdy můžeme mít pocit, že naše snaha o otevírání hodnotově zaměřených témat dopadá na úrodnou půdu. Někdy se zdá, že se dlouho nic neděje. Dítě se jeví jako celkem imunní vůči našim dobře míněným snahám o ono „obrušování“. Pak se ale někdy stane něco, co výrazným způsobem mladého člověka vychýlí z jeho dosavadní cesty. Jako kdyby došlo k nějakému vnitřnímu přerodu či zemětřesení, jako kdyby na člověka dosáhla nějaká tajemná síla, která ho v jeho nitru způsobí. Člověk najednou pochopí, porozumí a vydá se jasnou prozářenou cestou do dalšího života.

Vtip je však v tom, že takovou výchovnou konverzi nemůžeme naplánovat, zorganizovat či navodit. Ta buď přijde nebo nepřijde. Tento rozměr výchovy a sebevýchovy není v naší moci. To, co však můžeme udělat, je snažit se vytvářet podmínky proto, aby tyto tajemné impulzy bytí mohly na mladého člověka dosáhnout a on je mohl a chtěl zaslechnout, vnímat. Můžeme se ho tedy snažit vybavit určitou citlivostí vůči nim. 

Velmi osvobozujícím zjištěním pro vychovatele může být porozumění, že na to nejsme sami. Že zde působí i jiné síly…

V závěru úvodu ještě jedna důležitá poznámka k pozici vychovatele. Pokud pracujeme s hodnotami, vztahy, tajemstvím… opakujme si neustále slovo pokora a přemýšlejme, jak s ní sami zacházíme. Práce s impulzy, které mohou přibližovat mladého člověka k duchovním světům, může svádět k vědomé či nevědomé manipulaci. Naším úkolem není uzavřít cestu hledání mladého člověka tím, že mu rafinovaně vnucujeme svůj pohled na svět a radujeme se z toho, když přebírá naše myšlenkové konstrukty. Naším úkolem je otevírat obzory, spíše klást dobré otázky než nabízet hotové odpovědi, otevřeně diskutovat… Plně však respektovat, když se vydá jinou cestou, než jsme si představovali. 

Základní kameny na skautské cestě k hledání duchovního rozměru života

 

Vědomá práce se zákonem a slibem

„Cílem skautingu je naučit mladé lidi, jak se poctivě žije, a ne, jak se dá životem proklouzávat“. R.B. Powell

Slib a zákon jsou součástí skautské metody. Ve slibu a zákonu se upřesňují skautské zásady a hodnoty. Finálním cílem není znalost zákona a složení slibu. To je pouze prostředkem na cestě. V rámci činnosti oddílu/družiny je potřeba se v různých podobách a obdobách zabývat skautskými zásadami průběžně. Naše aktivity se dotýkají několika rovin práce s nimi:

1. Seznámení se zněním zákona a slibu, jejich zapamatování
2. Porozumění zákonu a slibu
3. Inspirace v tom, jakou podobu může mít jejich naplňování v každodenním životě
4. Práce se zpětnou vazbou, jak se nám život podle zásad daří
5. Řešení otázek a konfliktů, které jejich naplňování přináší
6. Inspirace a posilování k potřebě tyto zásady přijmout a snažit se podle nich žít

Samotnou cestu můžeme rozdělit na tři fáze: předslibová příprava, vlastní slib a poslibová práce se skautskými zásadami.

U předslibové přípravy je potřeba se zabývat skautskými zákony „všemi smysly“ a různými prožitky, krůček po krůčku. Hlavní roli budou hrát aktivity zaměřené na zapamatování zákonů (prsty na rukou, kartičky s obrázky vyjadřujícími jednotlivé zákony…) a dále aktivity zaměřené na pochopení těchto zásad (práce s příběhy, pantomima na vylosovaný zákon, kreslení obrázků vyjadřujících příslušné hodnoty, koláže, diskuze na téma, co by se na světě změnilo, kdyby…, řešení provokujících otázek typu „Je správné být za všech okolností pravdomluvný…?“). Mysleme na to, že menší děti nemají ještě rozvinuté abstraktní myšlení a přijímají informace lépe z tvořivých uměleckých činnosti, teprve u starších dětí se má smysl pouštět do teoretických úvah.

Po složení slibu reflektujeme význam slibu v každodenním životě. Lze si rozdělit si práci s jednotlivými zákony na celý rok a v určitém období (měsíci) se zaměřit pouze na jednu část. Povídat si s dětmi, jak může naplňování příslušného zákona vypadat v běžném dni. Dejme pozor, abychom se zákony nepracovali v negativní rovině zákazů (nemluv sprostě, nelži…) ale spíše v rovině inspirace a pobídek k aktivnímu přístupu (jak vyjádřit pocit nepohody bez sprostých slov, jak se zachovat pravdivě, i když to znamená nějakou nepříjemnost). Místo teoretického moralizování však pracujme raději s příběhy a různými reálnými situacemi a přemýšlejme, jak je jejich účastníci řešili. Velmi se vyplatí, pokud si vůdce oddílu vytvoří databázi příběhů, které pak může použít při práci s jednotlivými zásadami. 

Důležitým prvkem bude zkoumání, jak se nám dařilo dodržovat pravidel her, zejména pokud jsme si mysleli, že se na nás nikdo z rádců/vedoucích nedívá. Pravidelná zpětná vazba uskutečněná po skončení vybrané programové aktivity zaměřená na míru dodržování pravidel je důležitou technikou, která bude pěstovat zpočátku dobrou kulturu při hraní her a později bude přecházet i do dalších činností.  Další užitečnou technikou bude zpětná vazba na konci schůzek a výprav, kdy se budeme zabývat dodržováním předem vyhlášeného jevu (slušná mluva, jindy ochota pomoci…). 

Velkým pomocníkem v oblasti výchovy k zásadovosti je rozvoj sebeovládání a sebepřekonání. Nemělo by to být pouze jednorázovou „sváteční“ událostí, nýbrž spíše něčím, co nás provází dlouhodobě v drobnějších krůčcích. Můžeme tak vyhlašovat třeba jedenkrát za dva týdny jednu zkoušku sebeovládání a postupně je střídat (tři dny bez sladkostí, bez televize, bez počítače, mobilního telefonu, tři rána sprchování studenou vodou, tři dny cvičení domluvené tělocvičné sestavy, tři dny bez hrubých slov…). Důležitou součástí výchovy k hodnotám je zvyšování odolnosti, čímž posilujeme vytváření schopnosti jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí i v situacích, kdy jsme pod tlakem okolí. 

V předslibové přípravě se budeme zabývat zněním a významem skautského slibu (slibu vlčat, světlušek). Věnujme náležitou péči pojmu Nejvyšší pravda a láska, aby děti rozuměly tomu, co budou slibovat. Můžeme jim nabídnout úměrně věku toto vysvětlení:

Pravda znamená:

• To, že se mému slovu dá věřit.
• To, že dodržuji pravidla her, i když mě nikdo nevidí (systematicky trénujeme a pravidelně rozebíráme).
• To, že jsem schopen přijmout oprávněnou kritiku. 
• To, že jsem schopen pro pravdu snášet případné nepříjemnosti (posměch, riziko, když se zastanu slabšího před silnějšími…).

Láska znamená:

• Pro děti zejména přátelství (můžeme zkoumat, co to znamená být dobrým kamarádem). Dále:
• To, že hezky a vlídně jednám s lidmi, i když s nimi nesouhlasím.
• To, že myslím na druhé a pomáhám potřebným.
• To, že dělám aktivně něco dobrého pro druhé, přírodu a svět.

Pravda a láska tvoří jeden celek. Pravda nemůže být bez lásky (pak by mohla být velmi krutou a zraňující), láska zároveň nemůže být bez pravdy (pak by byla s klapkami na očích až falešná).

Skládání skautského slibu bývá spojeno s rituálem (zpravidla slibového ohně), který uskutečňuje každý oddíl v duchu svých tradic. Některé oddíly zařazují předslibové zamyšlení. U mladších dětí (vlčat a světlušek) je vhodný soukromý rozhovor vůdce/vůdkyně oddílu či smečky/roje se slibujícím o významu slibu. U skautů a skautek můžeme slibující vyslat na podnětné přírodní místo s inspirativním textem, který si dotyčný pročte a promyslí. Teprve potom následuje rozhovor s vůdcem/vůdkyní oddílu. 

Co dál?

Slibem to nekončí. V předslibovém období jsme se orientovali zejména na zapamatování skautských zásad a jejich porozumění. Zkoumali jsme, v jaké míře se snaží naši členové o jejich naplňování při hrách a dalších oddílových/družinových činnostech a rozebírali jsme to s nimi, poskytovali jsme jim zpětnou vazbu. Jejich projevy (např., zda dítě chápe, že je potřeba dodržovat pravidla hry, i když se na mě vedoucí/rádcové nedívají) byly pro nás jedním z ukazatelů ke skládání skautského slibu.  

Po složení skautského slibu nás čeká další cesta, během které pracujeme se skautskými zásadami v širší, hlubší a komplikovanější rovině. Jednak pokračujeme v dosavadních způsobech práce (příběhy, citáty, zpětná vazba k proběhlé činnosti…), byť třeba na složitější a náročnější úrovni. 

Výrazněji můžeme posílit aktivity, které směřují více do našeho nitra. Sem patří třeba vigílie, tedy chvíle klidného soustředění na hodnotová témata. Více o nich v závěru textu. 

V poslibové fázi přicházejí ke slovu i diskuze nad jevy ve společnosti (hledání pravdivých informací a jejich ověřování x fake news, konzumní pojetí života x vědomě nekonzumní přístup a důsledky z toho vyplývající, ochota jít z kůží na trh, i když většina se mnou nesouhlasí atd.) Toto jsou pochopitelně zadání pro starší skauty a skautky, rovery a rangers. 

Výchova v duchu skautských ideálů není přímočarou cestou, nýbrž zpravidla cestou klopýtání. Cestou, na níž chybujeme a padáme, abychom následně vstávali posíleni zkušeností z pádů. Nechtějme, aby děti přejímaly předkládané zásady pasivně, mlčky, bez přemýšlení a pochybování. To by byla povrchní cesta a falešné očekávání. Silné osobnosti se utvářejí tím, že pochybují, hledají, porušují hranice, aby byly konfrontovány s důsledky, posouvají hranice, ujasňují si zkušeností a prožitkem… Proto je normální, když se v oddíle střídají chvíle harmonie s chvílemi, kdy řešíme různé konflikty vyplývající z porušování pravidel a zásad. To není žádná tragédie, nýbrž učící situace, které nám dávají možnost k výchovnému působení.

Smysluplná užitečnost

Skauti jsou vedeni ke konání dobrých skutků. Druhý princip nám ukládá „povinnost k druhým“. Důležitým rozměrem skautského pojetí duchovní dimenze je vedení dětí užitečnosti (druhým lidem, světu). V této oblasti se zaměřme na:

• Inspiraci, jaké drobné dobré skutky mohu dělat v každodenním životě dělat (v klubovně by mohl viset plakát s nabídkou možností)
• Zájem o druhé, přemýšlení, jak se cítí, zda bychom jim nemohli být užiteční
• Společné konání užitečných věcí (v rámci oddílů, střediska)
• Rozlišení, co je smysluplná užitečnost a co je „páchání dobra“, kdy přebíráme odpovědnost za iniciativu druhého, sami si řešíme v sobě nějakou potřebu, ale druhému svoji intervencí spíše ubližujeme, protože z něj činíme nesamostatného vlastně nesvéprávného jedince a utvrzujeme ho v tomto postoji.

 

Práce s příběhy, společné čtení 

Doporučuji každému vůdci oddílu, aby si vytvořil vlastní sbírku příběhů, z nichž pak může čerpat v různých situacích. Čtené či vyprávěné slovo získává na působivosti a síle zejména v současném světě, kdy jsou děti obklopeny vizuálními vjemy prostřednictvím displejů a obrazovek. Vyprávěné či čtené slovo podněcuje a rozvíjí fantazii, vytváří tajemnou atmosféru, otevírá otázky. přináší impulzy k přemýšlení, diskuzi…

Při volbě vhodného příběhu bychom měli zohlednit věk, situaci a cíl příběhu. Vhodné chvíle k vyprávění příběhů: zastávky při výpravě, momenty po fyzicky namáhavé činnosti, večery u krbu či svíček, posezení u ohně…

Pomocí příběhu chceme dětem něco zprostředkovat. Zpravidla nějaké hodnoty, se kterými chceme následně pracovat. Nejde tedy o to, děti zahltit množstvím zajímavých příběhů, nýbrž s vybraným příběhem opakovaně pracovat, vracet se k němu, požádat děti o jeho převyprávění, pokládat otázky, otevírat různé roviny náhledu. Dobrou technikou pro přemýšlení a zvýšení pozornosti posluchačů může být přerušení příběhu a tipování, jak se bude vyvíjet dál. Teprve potom příběh dočteme. 

Důležitou dovedností, kterou bychom měli trénovat, je pokládání otevřených „dobrých“ otázek. Tedy takových, na které se nedá jednoznačně odpovědět ano či ne, otázek, které vedou k přemýšlení a hledání a rozvíjení různých úrovní myšlení. Další technikou může být čtení knížky na pokračování. Vzpomínám si na velmi silné momenty, když jsme četli Školu malého stromu. Vybral jsem jen některé pasáže, ostatní jsem stručně převyprávěl. Některé části jsem zpestřil úkoly – např. kapitolu o hledání tajného místa a rozlišení mezi tělesnou a duchovní myslí výzvou k vyhledání vlastního tajného místa v okolí tábora a samotkou s několika úkoly na něm.

Práce s citáty

Známým skautským zvykem mnoha oddílů je vyhlašování hesla dne, tedy nějaké zajímavé myšlenky či citátu na začátku nového táborového dne.  Většinou to tím skončí. Je škoda, že zpravidla nevyužijeme potenciál vyhlášené myšlenky, protože s ní dále nepracujeme. Mohli bychom třeba vyhlásit nějakou zkoušku, k myšlence se několikrát za den vrátit a povídat si o ní, večer si udělat zpětnou vazbu, jak se nám ona myšlenka či některá hodnota, kterou přibližuje, dařila naplňovat.

Silným momentem může být svíčková cesta, kdy se u každé svíčky nachází jeden citát. Účastníci procházejí mezi světýlky, čtou si myšlenky a vybírají jednu, která je pro ně osobně v něčem důležitá. Pak následuje společná reflexe, kdy dobrovolníci (nenutíme) představí vybranou myšlenku a vysvětlí, v čem je oslovila.

I u citátů platí výzva vůdcům, aby si vytvořili databázi citátů a myšlenek, ze které mohou při vhodných příležitostech čerpat. 

Cvičení vůle, zkoušky sebeovládání, řízené strádání 

„Svobodný je ten, kdo má své touhy pod kontrolou. Nikoliv ten, kdo je jejich otrokem.“  P. Dennen

Velkým pomocníkem v oblasti duchovní výchovy je rozvoj pevné vůle. Bez pevné vůle může být sotva někdo dospělý architektem svého života, který jako svobodná a odpovědná bytost směřuje ke zvoleným cílům. Pevnou vůli je užitečné rozvíjet od malička nejrůznějšími výzvami, zkouškami sebeovládání a sebepřekonávání. 

Některé budou vyplývat celkem přirozeně třeba z projevů počasí (jdeme na výpravu i za deště, zažijeme průtrž mraků a promokneme na kost, při zimních akcích se vypořádáváme s mrazivým počasím, fujavicí…), jiné budeme navozovat záměrně (brodění potokem, chůze na boso, koupání ve studené vodě, vyválení se ve sněhu v plavkách…). 

Jak bylo řešeno výše, zkoušky sebeovládání by neměly být pouze jednorázovou záležitostí, nýbrž spíše něčím, co nás provází dlouhodobě v drobnějších zadáních a různých obměnách. 

Dalším rozměrem těchto zkoušek jsou různá kondiční cvičení, která provádíme opakovaně (na táboře, na výpravách nebo výzvou k samostatné domácí činnosti). Zapojení je dobrovolné, děti si sami navrhují rozsah kondičního cvičení. Ve výsledcích se neporovnáváme s ostatními. Zde uvedu tyto příklady: 

Celkový motorický test (tzv. Jacíkův test) je výborným kondičním cvičením, které zapojuje většinu svalů (i těch netušených) a dá se dělat v bytě, na zahradě nebo v parku. Popis: ležíš na zádech a máš připažené ruce. Na pokyn startu se co nejrychleji postavíš a připažíš ruce, pak si lehneš na břicho a připažíš ruce, znovu se postavíš a připažíš ruce, lehneš si na záda, připažíš ruce a pořád dokola. Co nejrychleji po dobu jedné minuty. Pak chvilku oddech a druhé kolo.  Doporučení – jednu sadu tří kol dopoledne a jednu odpoledne. 

Překážková dráha na zahradě, v parku či lese. Vytvoř si jednoduchou překážkovou dráhu: např. startovní čára, slalom mezi několika stromy, přeskočit překážku, podlézt překážku, vyskočit na nějakou překážku, seskočit dolů. Takový malý okruh. Dej si ho několikrát za sebou, pak chvíli přestávku a znova. Pak si můžeme povídat o překážkách a smyslu jejich překonávání. 

Výběh do lesa či parku. Běh přírodou patří mezi krásné zážitky. Pro ty, kteří však zatím pravidelně neběhají, může být začátek obtížný. Říká se, že požitek z lesního běhu začíná až po dvou třech kilometrech. K tomu je potřeba se postupně dopracovat. Zpočátku můžeš střídat běh a chůzi. Pak si postupně prodlužovat trasu, kterou uběhneš bez zastavení. Chce to však pravidelnost. 

Další možností je „Zátopkovský trénink“. Ten spočívá v tom, že si vybereš nějaký úsek na lesní cestě, nejlépe do kopečku. Dlouhý asi 200 m. Vyrazíš asi poloviční rychlostí, postupně zrychluješ a posledních 50 metrů běžíš naplno. Pak se otočíš a pomaličku klusáš zpátky a znova. Kolikrát to dáš? Slavný běžec Emil Zátopek takto běžel za odpoledne třeba sto úseků. Tobě bude stačit třeba pět, šest.

Silné okamžiky v přírodě

„Mně stačí mystérium věčnosti života a vědomí či tušení, že veškeré bytí má stavbu až zázračnou, a pokorné usilování o to, abych pochopil třeba i nepatrnou část oné rozumnosti, která se vyjevuje v přírodě.“ Albert Einstein

Představme si východ či západ slunce na horách, hvězdnou oblohu, putování po hřebenech, mezi skalami, po sopečných vrcholech, hlubokými lužními lesy či krajinou vápencových propastí. Různorodost české krajiny nabízí obrovské možnosti. Jestliže B.P. hovořil o přírodě jako o velké „Boží učebnici“, tak kapitoly této učebnice napsané pro naši zem mohou být obzvláště působivé. Aby však na mladého člověka mohly dolehnout tyto impulzy Absolutna, je nutné, aby se vnitřně ztišil a učil se naslouchat. K tomu nám mohou sloužit momenty, kdy záměrně navozujeme chvíle ticha na podnětných místech, kdy vytváříme prostor pro zklidnění a osamocení. Mohou mít podobu hodinové samotky nebo třeba několikakilometrového úseku osamoceného putování po horském hřebeni (jeden vedoucí vysílá postupně členy oddílu, druhý na ně v závěru čeká a povídá si s nimi o prožitcích). Zaposlouchání se do hukotu peřejnaté říčky či zpěvů ptáků se zavřenýma očima, pochod oddílu v tichosti a zástupu po kraji rozkvetlé louky…

K tomu všem je potřeba pravidelně a často chodit na výpravy do přírody a na každé takové výpravě zařadit alespoň jedno cvičení zaměřené na ztišení se a vnímání.

Umělecké činnosti, tvořivost

„Vše, co je lidské, se skrývá v opravdovém umění – v básnické řeči, uměleckých dílech, všude tam, kde se tvoří s láskou a radostí, neboť to odhaluje skutečný nefalšovaný život.“ „Umění má moc vzdorovat světu, v němž jde jen o výkon a zisk.“

Patří sem všechny programy, které dětem umožňují vlastní tvorbu: výtvarné činnosti, hudební „produkce“, vyřezávání, rukodělné činnosti, literární tvorba, dramatické činnosti… Důležité je však takové pojetí, které není pouhým kopírováním předlohy, či opakováním zadaných algoritmů. Pojetí, které jde z vnitřku dítěte, při kterém uskutečňuje nějakou svoji vlastní představu a učí se tím onomu klíčovému přístupu samostatných a odpovědných bytostí: mít vizi a umět najít prostředky k jejímu zhmotnění v tomto světě. 

Svět je zrcadlo, práce se zpětnou vazbou

„Bez pravidelného pohledu do zpětného zrcátka může mít jízda vpřed různá úskalí.“

Dovednost pracovat se zpětnou vazbou je potřeba rozvíjet celý život. Učme se přijímat i poskytovat. Zároveň se nehroutit, když dostaneme nepříjemnou zpětnou vazbu, nezpychnout při pozitivní zpětné vazbě, umět si z ní vybrat smysluplné sdělení pro svou další cestu. 

Základním předpokladem pro efektivní práci se zpětnou vazbou je bezpečné prostředí, ve kterém jsou vztahy postaveny na partnerském, a nikoliv mocenském základu. 

Dalším předpokladem je pravidelné vytváření prostoru pro vyjadřování pocitů dětí. Pro mnohé děti není samozřejmostí mluvit o svých pocitech. Zpočátku můžeme používat techniky typu. Kdo se při této činnosti cítil dobře, zvedne ruku, kdo moc ne, zkříží ruce. Teď si pojďme říci, proč jste zvedli nebo zkřížili ruce. Kdo by byl ochoten nám to vysvětlit….  K vyjadřování pocitů pochopitelně nenutit. Dále se ptát: Co jste prožívali, když se stalo toto…? Co to s vámi dělalo, když…?   Nebo komunitní kruh s posílaným kamínkem a zadáním: Jak by se mohl cítit člověk, kterému se ostatní posmívají? Celá tato záležitost se týká zvědomování pocitů svých i druhých a dovednosti o nich hovořit. 

Třetím předpokladem je rozvoj komunikačních nástrojů pro poskytování zpětné vazby. Naučme děti a nacvičme s nimi (třeba formou scének) komunikační nástroje typu:

• Neposkytovat nevyžádanou zpětnou vazbu. Předem se zeptat, jestli můžu něco zpětnou vazbu poskytnout. Můžu ti něco říci?  Můžu se tě na něco zeptat? Včera jsi řekl, že… Chtěl bych vědět… 
• Parafrázovat: Pochopil jsem dobře, že si myslíš…
• Popisovat: Všiml jsem si, že Jirka byl v této situaci smutný…
• Já výroky: Teď jsem fakt naštvanej místo štveš mě. Teď jsem rozladěný místo rozzlobil jsi mě…(popis vlastního pocitu místo útoku)
• Žádat druhé o poskytnutí zpětné vazby

Při poskytování zpětné vazby jde o otevřenost, pravdivost, takt. Jde o otevírání otázek zaměřených na hodnoty, vztahy, pocity. U takto pojaté zpětné vazby, která má sloužit jako impulz k vnitřnímu růstu však nejde o porovnávání dětí, vyhlašování vítězů a poražených.

Cesty sebepoznávání

Zpětná vazba je jedním z nástrojů sebepoznávání. Mezi další patří cílená a individuální práce s mladými lidmi (úměrně věku a zralosti) zaměřená například na tyto oblasti: 

• Mé dobré vlastnosti
• Vlastnosti, kterých bych se chtěl zbavit
• Jak se chovám v náročných situacích (hlad, žízeň, námaha, špatné počasí, únava…)
• Co je pro mě nejdůležitější (žebříček hodnot)
• Mé vztahy s lidmi
• Já a minulost (důležité události mého života a co pro mne znamenají, důležitá setkání mého života – lidé, autoři knih, filmů a čím mne oslovili)
• Mé plány do budoucna (mé poslání, představy, vize) 

 

Živé rituály

„Tím nejkrásnějším, co můžeme zažít, je tajemno. Je to ten nejzákladnější pocit, který je vždy na začátku jakéhokoliv opravdového umění i vědy. Kdo ho nezná, kdo se nedokáže divit, kdo už nedokáže žasnout, je takříkajíc mrtvý a oči má vyhaslé…“   A. Einstein

Rituály pomáhají vytvářet tajemno. Rituály mohou být řečí duchovního světa. Při dobře realizovaném a prožívaném rituálu vstupujeme na most vedoucí do duchovního světa, noříme se pod povrch věcí a více se dotýkáme podstaty. Je to jakési vytržení z běžného všednodenního života, zastavení se a připomenutí důležitých hodnot. Pro mnoho oddílů je takovým rituálem skautský slib. Nebo nástup a vztyčení vlajky. Můžeme mít i řadu dalších rituálů typu:

• večerní svíčková cesta nováčka (nováček prochází kolem deseti svíček, u každé je jeden krojovaný skaut, který sdělí nováčkovi jeden skautský zákon. Na konci čeká vůdce, který cestu shrne slovy: „Toto je deset zásad, kterými se my skauti snažíme řídit“ a předá mu stezku)
• obřad při přestupu vlčat ke skautům, projití bránou
• obřad při dokončení významné zkoušky (Tři orlí pera)

Rituálů může být celá řada. Co je však důležité? Na hluboké prožití rituálu je potřeba účastníky připravit. Měli by rozumět smyslu obřadu, vědět předem, jak se u něj chovat. Zařazení rituálu v programu hraje rovněž svoji podstatnou roli. Po slibovém ohni určitě není vhodné zařadit noční bojovku. Působení rituálu je potřeba nechat doznít. Nezahltit děti dalšími vjemy. U práci s rituálem spočívá riziko v jejich formálnosti, tedy když nastane situace, že účastníci nerozumí jeho smyslu, neprožívají ho, jenom ho netečně absolvují nebo si z něho v horším případě dělají legraci. Takto uchopený rituál nemůže fungovat a může být spíše odrazující.

Práce s časem, přítomný okamžik, smysl pro rovnováhu

„Bránou do duchovního života nelze prospěchat“.

Ve svých myšlenkách se často vracíme do minulosti nebo se upínáme k budoucnosti. Přitom jediná skutečnost, kterou můžeme opravdu prožívat, je přítomný okamžik. Současný zrychlený život blokuje možnost do hloubky prožívat přítomnost a v ní působící doteky absolutna. Čas má plynout přirozeně. Nakládání s ním je veliké umění, kterému se musíme učit. Když se tímto tématem zabýváme s mladými lidmi, můžeme je vědomě učit několik technik, které jim pomohou s časem lépe nakládat:

• Revize nakládání s časem – udělat si poctivý písemný přehled, čemu v průběhu běžného všedního dne věnuji kolik času
• Vytipování „žroutů času“ tedy činností, které mi zaberou čas, ale nevidím v nich smysl, nebo bych je mohl dělat jinak, efektivněji, pokud je dělat musím.
• Vyčlenění času pro efektivní práci. Cvičení v odhadu jejího rozsahu (co vše jsem v rozumném časovém rámci schopen zvládnout)
• Vyčlenění pravidelných chvilek pro pohyb 
• Vyčlenění pravidelných chvilek pro četbu a klidné přemýšlení
• Vyčlenění chvilek pro tiché pozorování přírody
• Vyčlenění chvilek pro lelkování a nicnedělání (při nich občas přicházejí důležité impulzy)
• Večerní ohlédnutí za dnem, ujasnění toho, co proběhlo smysluplně, co dělat příště jinak…
• Dostatkem spánku (protože při něm se v našem nitru dějí divy)

Rozvíjejme v sobě i dětech smysl pro rovnováhu. Vědomé uspořádání dne a práce s časem je základním odrazovým můstkem. 

Vědomé prožívání vděčnosti

„Prožívání vděčnosti prý posiluje imunitu.“

Hodně věcí bereme jako samozřejmost. Z kohoutku teče teplá voda, v obchodě je hojnost potravin, světlo se stisknutím vypínače rozsvítí… Jenže za tím vším je skrytá práce a úsilí předků i současníků. A také dar (leckdy i utrpění) mnoha živých tvorů. Toto bychom si měli zvědomovat a nechat se prostupovat pocitem vděčnosti. Učme se děkovat druhým a oceňovat jejich práci a úsilí. Radovat se z krás světa kolem, jeho darů a prožívat radost z možnosti žít. Děti upozorňujme na tyto okolnosti (třeba při společném přání dobré chuti), nabízejme jim možnost prožít souvislosti a porozumět jim. Příkladem mohou být projekty odhalující tyto souvislosti, např. cesta chleba od zasetí, zalévání přes sklizeň, namletí, zhotovení těsta a upečení. Nebo cesta stolu, táborových kamen či čehokoliv jiného, co děti samy vlastním úsilím vytvoří a pak mohou užívat.

Myšlení v otázkách

Pokud výchova a vzdělávání stojí na předkládání hotových konceptů, definic, řešení, může se tím blokovat či uzavírat rozvoj zvídavosti a samostatného myšlení. Svobodná a odpovědná bytost si umí klást „dobré otázky“ a hledat na ně odpovědi. O dobrých otázkách jsme již hovořili. Co je pak výsledkem? „Uzavřené bytosti“ mají ve všem jasno. Nesou si v sobě správné odpovědi a další otázky vědomě nehledají. „Otevřené bytosti“ si často kladou otázky, o odpovědích pochybují, hledají další otázky. Vyvíjejí se.

Jak můžeme vést mladé lidí k otevřenosti? Tím, že častěji klademe promyšlené otázky, než nabízíme odpovědi. Jsme v pohodě s tím, že lidé kolem nás docházejí k jiným závěrům a odpovědím než my. Vzdáváme se potřeby mít pravdu a přesvědčovat o ní druhé. 

Služba a dobré skutky

Skautská výchovná metoda říká: "Skauting neusiluje jen o to, aby člověk nebyl špatný; usiluje o to, aby dobro činil. Proto je součástí skautské sebevýchovy i zásada vykonat každý den alespoň jeden dobrý skutek. Rovněž výchova k odpovědnosti vůči druhým vychází z činů: ze skutečné služby společnosti a bližním.“ 

Proto vedeme od malička děti, aby překonávaly vlastní sobectví a učily se myslet na druhé. Zpravidla začínáme tím, že si vysvětlujeme, co je a co není dobrý skutek. Jaký je rozdíl mezi povinností něco udělat a dobrovolným dobrým skutkem. Inspirujeme děti, jaké dobré skutky lze dělat v rovině jednotlivců v každodenním životě. Některé oddíly si vytvářejí inspiromat dobrých skutků, který mají vyvěšený v klubovně na nástěnce, aby ho členové oddílu měli stále na očích. 

V rovině družiny či oddílu bychom měli čas od času realizovat větší užitečné akce a povídat si s dětmi o jejich smyslu (např. ekobrigády, akce pro důchodce v seniorparku, zapojení do dobročinných aktivit). U starších skautů a skautek, roverů a rangers v ideálním případě přecházejí drobné dobré skutky v rozsáhlejší užitečné projekty. Dalo by se říci až v životní styl, v němž je obsažena vědomá služba společnosti a světu.

Je však třeba upozornit na jeden důležitý aspekt opravdové služby. Být smysluplně ku pomoci druhým a společnosti neznamená "páchání dobra", při kterém se realizujeme zejména my sami. Smyslem opravdové služby není přejímání úkolů či problémů druhých na svá bedra. Mělo by jít o to, aby naše podpora směřovala k rozvoji vlastní „sebepomoci“ druhých a tím i jejich sebeúctě. Je velký rozdíl mezi vytvářením nezdravé závislosti na pomoci druhých a rozvojem schopnosti se s podporou druhých postavit na vlastní nohy.  

Vigílie

„Vnitřní ticho a klid změní a zachrání svět.“ E. Tolle

Vigílie je chvíle soustředěnosti na zadané téma a rozjímání o něm. Probíhá zpravidla v podnětném přírodním prostředí. 

Uvedeme si příklad práce s vigiliemi u jednoho oddílu: 

Na vigílii se mohou hlásit skauti po dokončení nováčkovské zkoušky (kterou chápeme jako cestu vůle, kdy nováček prochází mnoha úkoly a výzvami). Z důvodu vytvoření tajemné atmosféry se o vigiliích nesmí mluvit, účastníci se zavazují k naprostému mlčení o všem, co se na nich odehrálo. Cílem je jednak cvičení vůle a zároveň vytváření tajemné atmosféry. 

Členové oddílu vědí, že existuje několik úrovní vigílií. Vědí, že účast na vigiliích má několik pravidel:

• přístup k vigiliím po ukončení nováčkovské zkoušky
• o obsahu a průběhu vigílií se nesmí mluvit
• probíhají zpravidla večer pod vedením „táborového šamana“ (osoba odpovědná za vedení vigílií)
• během jednoho tábora se lze zúčastnit maximálně tří vigílií

U prvního táborového ohně se vypráví příběh o tajemné komnatě ukryté v našem nitru a hledání cest k ní. Těmi cestami mohou být vigílie, které mají několik podob. Připomene možnost se na vigílie hlásit u šamana, který zájemce zapíše do listiny a pak je vyzývá k realizaci vzhledem k programu a možnostem chodu tábora.

Příběh k táborovému ohni Mnozí cestovatelé a dobrodruzi se vydávali do neznámých zemí a dalekých krajů, museli přestát velká nebezpečí a utkat se s mnohými výzvami. Představte si mořeplavce objevující neznámé ostrovy v nekonečném oceánu, poutníky kráčející rozlehlými pouštěmi či pralesy… Největší tajemství se však nenachází v dalekých zemích. Je blízko, a přesto je tak vzdálené. Nachází se uvnitř nás. Můžete si ho představit jako tajemnou komnatu ve svém nitru. Mnozí o ní nevědí, někteří tuší, že existuje, ale jen málokteří se vydali na cestu, aby tuto tajemnou komnatu objevili, otevřeli a vstoupili do ní… Při takové cestě musí člověk často projít velmi náročnými výzvami a překonat takové překážky, že to člověk raději vzdá a na cestě se zastaví nebo se dokonce vrátí…

Vigílie má zpravidla tři fáze:

1. Zklidnění – přípravná fáze
2. Vlastní rozjímání
3. Ohlédnutí – až druhý den ráno. Klíčová role noci. 

První fází vigílie je zpravidla zklidnění mysli. To může nastat během procházky přírodou, při tichém sezení u ohýnku v týpí či u svíčky… Rovně záda a krční páteř, zhluboka a pravidelně dýchat. Soustředit se na nádech a výdech. 

Pak následuje druhá fáze, kdy proběhne zadání tématu a prostor pro vlastní rozjímání.

Po uplynutí přiměřeného času přijde šaman a vytvoří prostor pro reflexi vigílie účastníkem. Nabídne možnost k rozhovoru. Položí několik otázek, na které účastník může ale nemusí odpovědět:

„Co jsi prožil? Nad čím jsi přemýšlel? Co tě napadlo? Co ti bylo na vigílii příjemné? Co nepříjemné?“  Účastník vigílie si vybere jednu myšlenku, na kterou se má soustředit při usínání a druhý den si na ni má vzpomenout hned po probuzení. 

Druhý den pak následuje ohlédnutí, při němž se účastník spolu s šamanem vrátí k důležitým myšlenkám, obrazům, pocitům a prožitkům. Z některých vigílií vyplývá nějaká výzva či úkol, na němž může účastník pracovat. 

Úrovně vigílií

1. Vigílie vedená příběhem
2. Vigílie vedená citátem
3. Vigílie zaměřená na pozorování přírody
4. Vigílie vedená obrázkem 
5. Vigílie jako cesta z minulosti
6. Vigílie jako hledání přítomnosti
7. Vigílie jako cesta do budoucnosti
8. Vigílie jako dialog
9. Vigílie jako prožitek zrození nového dne

 

Závěr

Hledáme a nabízíme impulzy, které mohou směřovat k hledání duchovního rozměru skautingu i života. Tyto impulzy jsou jen střípky na velké cestě. Nejsou řazeny podle důležitosti. Jejich vhodným výběrem a kombinováním můžeme přispět k tomu, aby se členové našich oddílů chtěli vydat a vydali na tuto cestu. Nejsme však jen ukazatelé u cesty. Jako průvodci jdeme společně s dětmi, prožíváme a sdílíme s nimi jejich radosti a strasti. Citlivě směřujeme společnou cestu, inspirujeme, podporujeme, poskytujeme zpětnou vazbu, ale neděláme věci za jiné, abychom jim tím neubírali prostoru.

Aby mohl být vůdce inspirativní, je třeba, aby byl uvěřitelný jako člověk, který žije svůj život jako autentický příběh, a ne jako někdo, kdo se do své role pouze stylizuje.

„Všechno vidíme jako v zrcadle, jen v hádance. Někdy můžeme nakouknout slepou skvrnou v zrcadle  a vidět trochu z toho, co je na druhé straně. Kdybychom průhled zrcadlem rozšířili, viděli bychom víc. Ale to bychom už neviděli sami sebe…“ Jostein Gaardner

 

Přehled technik, které mohou přinést impulzy k rozvoji duchovního života

Slib a zákon	Promyšlená práce se zákonem a slibem
Smysluplná užitečnost	Co je a není dobrý skutek? Podpora ke svépomoci
Vyprávění příběhů, práce s příběhy	Vytvořit si databázi příběhů pro vhodné příležitosti
Práce s citáty	Vytvořit si sbírku citátů
Silné prožitky v přírodě	Časté a pravidelné výpravy
Zkoušky sebeovládání	Pestrá nabídka, opakovaně, raději drobnější a často
Řízené „strádání“	Záměrné navozování situací jdoucích za hranice „komfortní zóny“
Tvořivost, umělecké činnosti	Inspirace, ukázka techniky, prostor pro realizaci vlastních představ
Prožívání krásy	Chvíle pro pozorování přírody i uměleckých děl.
Zvyšování citlivosti a empatie	Řešení, jak se kdo cítí v různých situacích
Sdílení místo porovnávání	Zabývá se Mannitou bodováním a vyhlašováním vítězů?
Realizace rituálů	Podporující sounáležitost, prožívání tajemství, vděčnosti pomocí vědomých obřadů
Být sám se sebou, naslouchat nitru	Chvíle osamění a ticha
Cesty řízeného sebepoznávání	Já a minulost, já a současnost a já a budoucnost
Rozvoj smyslu pro rovnováhu	Nakládání s časem, rytmus dne a života, pohyb, spánek, práce, volný čas, strava, meditace
„Znepokojivé“ otázky, umění klást si otázky, myslet v otázkách	Cvičení ve schopnosti klást „dobré otázky“ Pro některá témata si vytvořit databázi dobrých otázek
Prožívání radosti z dobrých vztahů	Nesoutěžní aktivity a jejich reflexe

 

Inspirativní myšlenky

Vnitřní ticho a klid změní a zachrání svět. (E. Tolle) 

Posvátno je to, co vyvolává chvění a fascinaci. (Petr Jan Vinš) 

Vše, co je lidské, se skrývá v opravdovém umění – v básnické řeči, uměleckých dílech, všude tam, kde se tvoří s láskou a radostí, neboť to odhaluje skutečný nefalšovaný život.

Umění má moc vzdorovat světu, v němž jde jen o výkon a zisk.

Vítěz je sám.

Touha je něco, čeho chceme dosáhnout vlastním přičiněním, vůlí, cestou, po které se za ní vydáme. Přání je očekávání od světa, aby nám něco splnil.

Skutečné tajemství se chová tak, že čím blíže jsme k jeho odhalení, tím více se stahuje do hlubin. (Gabriel Marcel) 

Každý člověk je pouze tak veliký, jak veliké jsou jeho sny, ideály a víra, že jich dosáhne.

Věci, na kterých záleží nejvíce, nikdy nesmějí být obětovány těm, na kterých záleží méně. 

(J.W. Goethe) 

Duše, která prošla utrpením, se podobá kalené oceli. (Lidová moudrost) 

Teprve stanovení hodnot a cílů dává naší existenci smysl. (Albert Einstein) 

Současné pojetí svobody je svoboda uspokojovat všechny své touhy…. Křesťanská tradice, ale i staří Římané a Řekové chápali svobodu jako sebe-vládu. Svobodným člověkem byl ten, kdo měl své touhy pod kontrolou, kdo je dokázal potlačit…  (P. Dennen) 

Obrat k vnitřnímu rozvoji, pokud se uskuteční, bude velkým přerodem lidstva srovnatelným s obratem od středověku k renesanci. Změní se nejen směřování lidské činnosti, ale i sám charakter lidské bytosti od duchovní roztěkanosti k duchovní soustředěnosti. A tím více i charakter lidské společnosti. (A. Solženicyn) 

 

Použitá a doporučená literatura

PALOUŠ, Radim. Čas výchovy. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-25415-2

HANSEN, Walter. Vlk, jenž nikdy nespí: dobrodružný život lorda Baden-Powella. Praha: Scoutarch, 1994. ISBN 80-901049-1-6.

KOPŘIVA, Pavel. Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála, 2008. ISBN 978-80-904030-0-0.

HÁJEK, Petr. S vlčaty krok za krokem, rok za rokem. Liberec: Skauting, 1996. Skautské prameny. ISBN 80-85421-17-8.

ZAJÍC, Jiří. Kdo jsem: metodika ke skautské stezce. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, tiskové a distribuční centrum, 2008. ISBN 978-80-86825-32-8.

ZAJÍC, Jiří a kol. Nikdy nekončící dobrodružství. Praha: Junák – svaz skautů a skautek ČR, tiskové a distribuční centrum, 2006. ISSN: 1210-9827

KLAPŠTĚ Petr a kol. Příroda kolem nás. Praha: Junák – svaz skautů a skautek ČR, tiskové a distribuční centrum, 2008. ISSN: 1210-9827

ŽÁRSKÁ Magdalena a kol. Jak pracovat se stezkou. Praha: Junák – svaz skautů a skautek ČR, tiskové a distribuční centrum, 2008. ISSN: 1210-9827

ŠIMKOVÁ, Svatava a Jiří ZAJÍC. Můj kamarád: metodika ke skautské stezce. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, 2013. ISBN 978-80-86825-84-7.

ŽÁRSKÁ, Magdaléna a Karel LOUCKÝ. Co umím a znám: metodika ke skautské stezce. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, 2011. ISBN 978-80-86825-58-8

Stezka a symbolický rámec vlčat a světlušek: metodika ke stezce vlčat a světlušek. Praha: Junák - český skaut, Tiskové a distribuční centrum, 2015. ISBN 978-80-7501-075-9.

VYCHODIL, Daniel. Metodika. Vyd. 2. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, 2001. Vůdcovská zkouška. ISBN 80-86109-68-2. 

Autor kapitoly: Daniel Vychodil - Simba